Sebeupálení Jana Palacha: Jiskra v temnotách

„Zapálil jsem se sám, jako to dělají buddhisté ve Vietnamu, na protest proti všemu, co se tady děje, proti nesvobodě slova, tisku a všeho ostatního. Říkejte to všem,“ šeptal ztěžka popálenými ústy, když jej 16. ledna 1969 po čtvrté odpolední přijímali na klinice popálenin.

Čin, kterým chtěl Palach povzbudit národ k jednotě a vyburcovat k odporu proti režimu, otřásl nejen celým Československem. Jeho pohřeb prožíval celý národ a proměnil se vlastně v masový protest proti pokračující okupaci. Přestože se režim snažil, aby bylo Palachovo jméno zapomenuto, a nerozpakoval se kvůli tomu ani přestěhovat jeho hrob, nikdy se mu to nepodařilo. Jan Palach se stal symbolem útlaku a nadějí svobody, jiskrou v temnotách. Dvacáté výročí jeho smrti v roce 1989 vstoupilo do dějin jako palachiáda. Pět dní trvající občanské nepokoje, největší a nejsilnější od samotného Palachova činu, se staly signálem, že se konec režimu nevyhnutelně blíží.

S naším námětem se seznámíte se všemi okolnostmi, mýty, fámami a událostmi, které s „akcí“, jak sám Jan Palach své sebeupálení nazýval, souvisejí, a v pracovním listu si ověříte, jak moc jste jim porozuměli.