02:10
Pusťte si video znovunebo se podívejte na další.
Mýty o duševních nemocech
Mýty a stigmata představují zastaralé, zkreslené či nepravdivé představy o duševních onemocněních. Bývají velmi škodlivé, protože vedou k tomu, že se lidé duševně nemocným vyhýbají, odsuzují je nebo je nálepkují. Pro samotné nemocné pak tato stigmata znamenají ztrátu sebedůvěry, hlubokou osamělost a v některých případech i rizikové chování. Osvěta a sdílení vědecky ověřených informací pomáhají tyto předsudky bourat. Stejně důležité je naslouchat samotným lidem s duševním onemocněním. Jejich osobní zkušenost nám totiž umožňuje lépe porozumět tomu, čím procházejí.
Tip do výuky
1. stupeň ZŠ
Vyučující může se třídou vést diskuzi o tom, zda se žáci a žákyně již někdy setkali s nějakým mýtem či předsudkem o duševních nemocech. Mohou je sepisovat na tabuli a společně pak tyto mýty podrobují zkoumání a rozebírají, proč jsou nepravdivé a jak mohou ubližovat těm, kterých se týkají.
2. stupeň ZŠ
Vyučující může připravit výroky, které by se mohly objevit v podobném zastaralém filmu: „Duševní onemocnění je projev slabosti“, „Stačí se více snažit“, „Lidé s duševním onemocněním nemohou studovat ani pracovat“ nebo „Psychické problémy jsou vždy vidět“. Skupiny u každého výroku určí, v čem spočívá předsudek, komu může ublížit a jak jej přesněji a citlivěji přeformulovat. Cílem není pouze označit tvrzení za nesprávné, ale porozumět jeho možným důsledkům.
Žáci mohou vytvořit řetězec stereotyp – jednání – důsledek. Například přesvědčení, že spolužák s psychickými obtížemi je nespolehlivý, může vést k jeho vyřazování ze společných aktivit. To může posílit jeho izolaci a obavu někomu se se svými obtížemi svěřit. Skupiny následně doplní místo, na kterém lze řetězec přerušit – opravou nepravdivého tvrzení, zastáním se spolužáka nebo nabídkou běžného zapojení do kolektivu.
Střední škola
Studenti a studentky mohou provést mediální rozbor fiktivní ukázky vytvořené po vzoru starého filmu z epizody. Sledují použité pojmenování, obraz, hudbu, spojování duševního onemocnění s násilím, absenci hlasu samotných lidí s danou zkušeností a to, zda příběh připouští léčbu nebo zotavení. Následně ukázku přepracují tak, aby zůstala informačně přesná, ale nepředstavovala člověka pouze prostřednictvím diagnózy.
Třída může rozlišovat tři podoby stigmatizace: veřejné stigma v postojích okolí, institucionální diskriminaci v pravidlech a rozhodování a sebestigmatizaci, při níž člověk předsudky vztáhne sám na sebe. Studenti tyto roviny vyhledají v příběhu žáka, který se bojí oznámit psychické obtíže, protože ve třídě slýchá zesměšňující výroky a současně neví, zda škola nabízí diskrétní pomoc. Pro každou úroveň navrhnou jiné opatření – nestačí tedy pouze vyzvat dotyčného, aby byl odvážnější.
Studenti mohou také připravit návrh školní osvětové kampaně. Musí stanovit, kdo v ní bude mluvit, jak budou ověřovány informace a jak bude chráněno soukromí lidí s osobní zkušeností. Pokud by kampaň využívala jejich výpovědi, musí být zapojení dobrovolné a informované. Nikdo nemá povinnost zveřejnit vlastní diagnózu, aby ostatní vzdělával.
