02:04
Pusťte si video znovunebo se podívejte na další.
Jak zvládat neúspěch
Neúspěch nastává ve chvíli, kdy nedosáhneme stanoveného cíle. Reakce na něj se u každého člověka i v různých situacích liší. Nezdary jsou však přirozenou součástí života a je užitečné učit se jim nepřikládat přehnaně negativní význam. Pokud neúspěch prožíváme příliš úzkostlivě, může to srážet naši sebedůvěru a bránit nám v objevování nových věcí. Jedno selhání neznamená, že se nám věc nepodaří příště. Pomáhá podívat se na okolnosti, které k němu vedly, a vzít si z nich poučení. Neúspěch nám tak často umožňuje lépe poznat sami sebe a upravit své cíle i celkovou přípravu.
Tip do výuky
1. stupeň ZŠ
Vyučující může s dětmi otevřít téma neúspěchu a chyby jako příležitosti k učení. Vyzve žáky a žákyně, aby si vzpomněli na situaci, kdy se jim něco nepovedlo a v danou chvíli to vnímali jako katastrofu. Společně pak reflektují, co přesně následovalo potom, a porovnají své tehdejší katastrofické představy se skutečnou realitou. V druhé části hodiny děti hledají příklady chyb ze svého života nebo ze svého okolí, které nakonec vedly k nečekanému objevu, nové zkušenosti nebo dobrému nápadu.
2. stupeň ZŠ
Vyučující může na situaci J‑S ukázat rozdíl mezi událostí a hodnocením vlastní osoby. Žáci rozdělí výroky do dvou skupin: „Nedostal jsem hlavní roli“, „Tentokrát byl vybrán někdo jiný“, „Nemám vůbec žádný talent“, „Vždycky všechno pokazím“ nebo „Nemá cenu se už o nic pokoušet“. Následně přepisují zobecňující soudy tak, aby respektovaly zklamání, ale nevytvářely z jednoho výsledku rozsudek nad celým člověkem.
Třída si může prakticky vyzkoušet krátký úkol, u něhož není úspěch předem zaručen – například stavbu papírové konstrukce s časovým omezením. Po skončení nebude hlavním tématem vítěz, ale rozbor postupu pomocí otázek: Co fungovalo? – Co nefungovalo? – Co jsme mohli ovlivnit? – Co bychom příště změnili? – Jakou pomoc bychom potřebovali? Vyučující tím oddělí reflexi chyby od hledání viníka.
Střední škola
Studenti a studentky mohou analyzovat různá vysvětlení neúspěchu: „Nemám na to“, „Porota je nespravedlivá“, „Málo jsem se připravoval“, „Nevěděl jsem, co se hodnotí“ nebo „Jiný uchazeč byl pro tuto roli vhodnější“. U každého výroku posuzují, zda popisuje příčinu jako vnitřní či vnější, změnitelnou či neměnnou a ovlivnitelnou či neovlivnitelnou. Úkolem není najít co nejpozitivnější vysvětlení, ale co nejpřesnější interpretaci, ze které lze odvodit smysluplný další krok.
Skupiny mohou rozehrát několik reakcí kamarádů na neúspěch J‑S: zlehčování („Vždyť o nic nejde“), nucený optimismus („Určitě je to takto lepší“), porovnávání („Já jsem dopadl ještě hůř“) a uznání situace spojené s otázkou („Musí tě to mrzet. Chceš o tom mluvit, nebo teď potřebuješ něco jiného?“). Studenti hodnotí, která reakce vytváří prostor pro emoce a současně člověka podporuje v dalším rozhodování.
Třída může také kriticky posoudit výrok „Každý neúspěch je příležitostí k růstu.“ Neúspěch může přinést důležitou zpětnou vazbu, ale pouze tehdy, když člověk rozumí jeho příčinám a má možnost něco změnit. Není nutné být za každé selhání vděčný ani z něj okamžitě vytvořit „pozitivní zkušenost“.
