02:00
Pusťte si video znovunebo se podívejte na další.
Požádat o pomoc
Říct si o pomoc vyžaduje odvahu. Někdy se můžeme stydět, že problém nezvládáme vyřešit sami, nebo máme pocit, že druhé obtěžujeme. Požádat o pomoc ale přináší spoustu výhod. Prohlubuje to důvěru a blízkost mezi kamarády, zmírňuje pocity bezmoci a získáme nový pohled od někoho, kdo vidí naši situaci zvenku. O pomoc je nejlepší říkat někomu, komu věříme, na místě, kde se cítíme bezpečně, a vyhradit si na to dostatek času.
Tip do výuky
1. stupeň ZŠ
Se třídou je možné sestavit kruhy nebo oblasti pomoci - společně na tabuli nebo papír nakreslete soustředné kruhy a sepisujte, na koho se děti mohou obrátit. Začněte od nejbližších lidí až po vzdálenější odborníky a instituce (rodina, kamarádi, příbuzní, učitel/ka, trenér/ka, školní psycholog/žka, Linka bezpečí, OSPOD, záchranná služba či policie). Během hodiny s dětmi proberte i konkrétní způsoby, jak překonat strach nebo stud z požádání o pomoc. Zdůrazněte, že na to nemusejí být samy. Mohou poprosit kamaráda, aby šel za dospělým s nimi a podpořil je. Pokud je pro ně těžké mluvit o problému nahlas, podpořte děti, že je v pořádku své trápení napsat do zprávy či dopisu.
2. stupeň ZŠ
Žáci mohou pracovat s fiktivními výroky vyjadřujícími překážky při hledání pomoci: „Můj problém není dost vážný“, „Nevím, jak začít“, „Bojím se, že se mi budou smát“ nebo „Nechci nikoho zatěžovat“. Ve skupinách hledají ke každé překážce pomyslný most – konkrétní krok, který může člověku pomoci překážku překonat. Mohou například rozhovor začít zprávou, napsat si předem několik vět nebo požádat kamaráda, aby je za dospělým doprovodil.
Vyučující může nabídnout jednoduchou osnovu žádosti o pomoc: Co se děje? – Jak dlouho to trvá? – Jak mě to ovlivňuje? – Co teď potřebuji? Žáci podle ní formulují zprávu za fiktivní postavu, například pro rodiče, třídního učitele/ku nebo školní/ho psychologa/žku. Porovnávají, jak se může žádost měnit podle osloveného člověka, ale že nemusí být dokonale formulovaná, aby byla oprávněná.
Střední škola
Studenti mohou vytvořit rozhodovací mapu pomoci. U modelových situací posuzují, zda člověk potřebuje především vyslechnutí, praktickou radu, dlouhodobou odbornou podporu nebo bezodkladnou pomoc. Následně vybírají vhodnou osobu či službu a své rozhodnutí zdůvodňují. Aktivita ukazuje, že přítel, učitel a psycholog mohou nabídnout rozdílný druh podpory a že není selháním obrátit se postupně na více lidí.
Studenti mohou analyzovat Karimovo tvrzení, že pomoc potřebuje jeho kamarád „Karam“. Diskutují, proč lidé někdy mluví o svých obtížích nepřímo a jak by měl dospělý na podobné náznaky reagovat. Poté písemně připraví tři možné začátky rozhovoru: velmi opatrný, otevřenější a určený odborníkovi. Součástí reflexe je také otázka, co dělat, když první oslovený člověk problém zlehčí nebo nedokáže pomoci. Podstatným závěrem je, že neúspěšný první pokus neznamená, že člověk pomoc nepotřebuje – je možné oslovit někoho dalšího.
