Konec války přinesl také totální krizi v českoněmeckých vztazích. Lidé, kteří byli po generace sousedy, stáli najednou kvůli válečným zvěrstvům proti sobě, a česká reakce v podobě Benešových dekretů není v dobovém kontextu vlastně vůbec překvapivá. Ačkoliv Československo vzniklo jako mnohonárodnostní stát, myšlenka odsunu Němců po šesti letech okupace získala podporu u všech vítězných států. Pod vlivem Sovětů změnili názor i do té doby zdrženliví komunisté.
Všichni Němci musejí pryč. Musejí pykat za to, že jsou součástí národa, který málem zdecimoval svět svou krutou a demagogickou ideologií. Na tom se shodli všichni napříč politickým spektrem. Míra brutality, s jakou byl odsun Němců z našeho území prováděn, však závisela na lokálních autoritách, které si dělaly, co chtěly. Ve jménu republiky páchaly zločiny na základě principu kolektivní viny. Revoluční spravedlnost totiž nikdy není spravedlivá a svoje vykonavatele staví na roveň těm, vůči nimž je odplata mířena.