02:04
Pusťte si video znovunebo se podívejte na další.
Mluvit o své duševní nemoci
Ve sdílení vlastního duševního onemocnění brání lidem často stud, úzkost nebo strach z předsudků a negativních reakcí okolí. Pokud se chceme někomu svěřit, pomáhá předem vytvořit vhodné podmínky, např. vybrat bezpečné a klidné místo a zajistit si dostatek času. Dobrou alternativou může být i písemná forma. Otevřené sdílení psychických obtíží snižuje nahromaděný tlak a vnitřní napětí, brání izolaci od okolí a usnadňuje cestu k odborné pomoci. Upřímný rozhovor navíc může blízké vztahy s druhými výrazně posílit a prohloubit.
Tip do výuky
1. stupeň ZŠ
Vyučující může s dětmi otevřít téma, jaké to je svěřit se někomu s čímkoliv náročným. Společně pak mohou zmapovat hlavní překážky, jako je strach či stud. Žáci a žákyně pak ve skupinách navrhují ideální scénář pro bezpečný rozhovor. Řeší, jaké prostředí zvolit, jak si říct o dostatek času nebo jak vyjádřit své pocity písemně, pokud je těžké o nich mluvit nahlas. V navazující diskuzi pak vyučující s dětmi přemýšlí nad tím, jak mohou samy vytvořit podporující a respektující prostředí, ve kterém se druhý nebude bát požádat o pomoc.
2. stupeň ZŠ
Žáci a žákyně mohou pro fiktivní postavu připravit plán rozhovoru. Postava si vybírá, komu důvěřuje, zda chce mluvit osobně, napsat zprávu nebo někomu předat dopis a co od druhého člověka potřebuje. Mohou pracovat s větami: „Poslední dobou se necítím dobře…“, „Je pro mě těžké o tom mluvit…“, „Potřebuji, abys mě teď jen vyslechl…“ nebo „Pomohl bys mi najít někoho dospělého, s kým bych mohl mluvit?“ Součástí plánu bude také jiná důvěryhodná osoba pro případ, že první rozhovor nedopadne dobře.
Třída může třídit možné reakce posluchače: okamžité udílení rad, zlehčování, vyptávání na podrobnosti, sdílení informace s dalšími spolužáky, klidné naslouchání, poděkování za důvěru nebo otázku „Co ode mě teď potřebuješ?“. Nevhodné reakce následně žáci přeformulují. Důležité je také probrat, proč není správné bez rozmýšlení slíbit: „Nikomu to nikdy neřeknu.“ Pokud by byl kamarád v nebezpečí, je nutné zapojit důvěryhodného dospělého.
Střední škola
Studenti a studentky mohou pracovat s principem, že sdělení nemusí být „všechno, nebo nic“. U modelového příběhu rozhodují, co potřebuje vědět blízký přítel, vyučující, třídní učitel nebo širší kolektiv. Člověk může například popsat, jak obtíže ovlivňují jeho studium a jakou podporu potřebuje, aniž by sděloval diagnózu, podrobnosti léčby nebo celý osobní příběh. Aktivita otevírá témata soukromí, důvěry, dobrovolnosti a kontroly nad vlastními informacemi.
Třída může analyzovat situaci, kdy se student svěří kamarádovi a požádá ho o naprosté utajení. Skupiny rozlišují tři možné případy: člověk potřebuje vyslechnout, jeho obtíže významně zasahují do života, nebo existuje obava z bezprostředního ohrožení. Navrhují reakci přiměřenou závažnosti situace. Kamarád může naslouchat a pomoci vyhledat podporu, nemá však přebírat úlohu terapeuta ani nést závažnou situaci sám.
Studenti mohou rovněž sehrát rozhovor ve trojicích: jeden se svěřuje prostřednictvím připravené role, druhý naslouchá a třetí sleduje způsob komunikace. Hodnotí, zda posluchač nepřerušoval, nehodnotil, nesnažil se stanovovat diagnózu, ověřil si, co druhý potřebuje, a pomohl domluvit konkrétní další krok. Nikdo přitom nevychází z vlastní zkušenosti.
