Poté, co Přemyslovci tragicky opustili jeviště dějin, dostal se za poměrně dramatických okolností na český trůn mladičký Jan z rodu Lucemburků. Vláda jeho následovníků Karla IV., prvního českého krále, který se stal císařem Svaté říše římské, a Václava IV. je historiky právem označována za zlatý věk českých zemí. Karlu IV. se dodnes přezdívá „otec vlasti“ a jeho život a vládu zná alespoň v hrubých obrysech každý.
Přestože Jan Lucemburský a země Koruny české k sobě vzájemně zrovna dvakrát nepřilnuli, v osobě jeho syna Karla dostaly Čechy více než pouhé zadostiučinění. Poté, co Jan hrdinsky skonal v bitvě u Kresčaku, otevřela se pro Karla brána k velkolepé budoucnosti. Ten si Čechy vybral za své sídlo a povedlo se mu nejen mistrně navázat na přemyslovský odkaz, ale i udělat z Prahy metropoli celoevropského významu. Ačkoliv historie má tendence hodnotit vládu jeho synů Václava IV. a Zikmunda velmi kriticky, nemůžeme jim upřít, že vládli ve složité době. Václav dokonce přišel o titul římského krále. Jak k tomu došlo? Kvůli husitství si na svůj čas na českém trůně musel dlouhých sedmnáct let počkat i poslední z Lucemburků Zikmund, král uherský a císař římský, první stvořitel podunajského soustátí Uher, Čech a Říše a „poslední císař středověku“. Moc dlouho si nadšení davu ale neužil.