Už první den okupace bylo zabito nebo smrtelně zraněno 58 československých občanů. Nejvíce obětí bylo v Praze – dvacet dva, z toho sedmnáct v okolí budovy rozhlasu na Vinohradech. V přímé souvislosti s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území tehdejšího Československa zahynulo od 21. srpna 1968 do konce roku 1968 celkem 108 lidí. Přes pět set lidí bylo vážně zraněno. Potlačení demokratizačního procesu vyvolalo v Československu, podobně jako komunistický puč v únoru 1948, obrovskou vlnu emigrace. Zastavilo ji až uzavření hranic v roce 1969.
Protestovat se Čechoslováci vydali i o rok později. Zejména mladí občané se v srpnu 1969 rozhodli dát najevo, že okupace ze 21. srpna 1968 jim není lhostejná. Bylo jasné, že už dávno nejde o diskuse mezi reformními a nereformními komunisty. Lidé protestovali v ulicích, aby dali najevo, že se nesmířili s násilným obsazením země a že odmítají změny, které v ní nastolili politici kolaborující s okupantskou mocí. Ozbrojené pořádkové síly však manifestace brutálně napadly.