Změny ve společnosti za vlády Marie Terezie

V půl třetí nad ránem se v barokním letohrádku Favorita na říčce Weiden narodila císařským rodičům Karlu VI. Habsburskému a Alžbětě Kristýně Brunšvicko-Wolfenbüttelské holčička, která při křtu dostala jméno Marie Terezie Walburga Amálie Kristýna. Když se v průběhu křtu rozezněly fanfáry a zaduněly tympány, budoucí královna uherská a česká začala ječet z plných plic tak, že chvalozpěvy nebyly slyšet. Od samého narození tak dala jasně na vědomí, čí hlas bude v Habsburské monarchii nejsilnější.

Poprvé spatřili jeden druhého v Praze, a to u příležitosti korunovace Karla VI. českým králem. Jí bylo šest a jemu patnáct let. František Štěpán byl vlastně jakýmsi náhradníkem za svého staršího bratra Leopolda Klemense Karla, který měl být nápadníkem Marie Terezie podle přání jejich otců. Leopold Klemens Karel ale zemřel roku 1723 na neštovice a František Štěpán tak zaujal jeho místo.

Od prvního setkání Marie Terezie s Františkem Štěpánem Lotrinským uběhlo 13 let a to, co začalo jako sjednaný sňatek z vůle otců, přerostlo ve velkou, romantickou lásku. Svazek uzavřený v augustiniánském kostele ve Vídni byl pevný a vydržel dlouhých devětadvacet let.

Marie Alžběta byla pro císaře Karla VI. zklamáním. Opět se nedočkal chlapce, tolik vytouženého nástupce a pokračovatele rodu. Celkem se narodilo Marii Terezii a Františku Štěpánu Lotrinskému šestnáct dětí, pět synů a jedenáct dcer. Poslední potomek přišel na svět roku 1756. Jen deset dětí se dožilo dospělosti. Ze dvou synů se stali císaři, dcera Marie Antoinetta, královna Francie, skončila násilnou smrtí na popravišti ve zmatcích Francouzské revoluce. Prvorozená Marie Alžběta zemřela ve třech letech na metlu tehdejší doby, pravé neštovice.

Otec Marie Terezie, Karel VI., zemřel náhle 20. října roku 1740. Nikdy Marii Terezii nedovolil, aby se zúčastnila jednání kabinetu, nikdy s ní nemluvil o problémech řízení státu. Arcivévodkyně rakouská navštívila poprvé zasedání tajné konference den po jeho smrti. Jak byla ráda, že po jejím levém boku stál velkovévoda toskánský František Štěpán Lotrinský! Když se rozhlédla, spatřila kabinet opotřebovaných, šedivých starců, nejmladšímu bylo přes sedmdesát let. Jen státní rada a tajemník Johann Christoph, svobodný pán z Bartteinsteinu, jí podal pomocnou ruku. Ostatní pouze vyčkávali.

Když Marie Terezie vyslechla poslušně odrecitovanou nabídku pomoci, kterou jí přednesl pruský vyslanec Friedricha II., nevěřila svým uším. Za pomoc celé Slezsko? To nikdy. 16. prosince ale musela přijmout horší zprávu, Fridrich II. vpochodoval v čele svých armád do Slezska bez vyhlášení války a celé je obsadil. Bohatá a prosperující provincie, která přinášela do státní pokladny hodně peněz, padla. Marie Terezie musela ve vysokém stupni těhotenství tuto hořkou pilulku spolknout, její vojska byla jinde.

Ponurými mračny stahujícími se nad trůnem Marie Terezie se prodral jasný sluneční paprsek, který znamenal naději. Dědička staré dynastie přivedla na svět následníka trůnu Josefa. Pro zdravého syna se zavázala bojovat ze všech sil, stejně jako pro všechny další, kteří měli teprve přijít.

Za velikého jásotu byla korunována v Přešpurku. Rituál vyžadoval, aby vyjela na koni na korunovační návrší a s mečem nad hlavou převzala zemi. Nebyla to pro ni potíž, byla dobrou a trénovanou jezdkyní. Uherský sněm uznal i spoluvládu jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského, ovšem za velmi bouřlivých scén a díky dalekosáhlým ústupkům Uhrám. Ještě za pobytu v Přešpurku se Marie Terezie dozvěděla o vpádu bavorských vojsk do Pasova. Začaly tak války o rakouské dědictví, o dědictví po jejím otci, Karlu VI.

Švagr Marie Terezie, Karel Albrecht Bavorský, vpochodoval s celou bavorskou armádou, a ve společnosti čtyřiceti tisíc Francouzů, do Horních Rakous. Odmítl respektovat Pragmatickou sankci a rozhodl se, podporován Francií, vzít si to, po čem toužil. 14. září roku 1741 padl Linz a Karel Albrecht se prohlásil hornorakouským arcivévodou. Jednotliví vládci Evropy se snažili z Marie Terezie „strhat všechny její šaty“, vzít jí většinu jejích dědičných zemí.

Marie Terezie pochopila, že válku na dvou frontách nemůže vyhrát. Musela si vybrat, s kým uzavřít mír, i když nevýhodný, a s kým dál bojovat. 9. října uzavřela tajné příměří s Friedrichem II., čímž mu přenechala Slezsko. A začala se naplno soustředit na boj s koalicí okolo bavorského krále Karla Albrechta.

Karel Alexander Lotrinský po vyhnání Bavorů a Francouzů z Čech pokračoval ve svém tažení do Bavor a 9. května se mu podařilo zvítězit nad bavorským vojskem u Simbachu. Armáda Marie Terezie ztratila přibližně stovku mužů, na straně bavorské zemřelo více než čtyři tisíce. Po dlouhém období porážek to bylo jedno z prvních vítězství, které Marii Terezii umožnilo obsadit většinu Bavorska.

Marie Terezie dorazila do Prahy již 29. dubna v doprovodu svého manžela Františka Štěpána Lotrinského. 11. května přijala hold českých stavů, korunovační slavnost se odehrála o den později. Marii Terezii se v Praze líbilo a náklonnost Pražanů jí dělala dobře. 16. května se zúčastnila Svatojánských Navalis (slavností pořádaných na počest sv. Jana Nepomuckého) přímo na hladině Vltavy s doprovodem hudebníků na lodích. Moudře pominula zradu odpadlíků z řad šlechty a měšťanstva z roku 1741 – vše se obešlo bez trestů smrti, několik osob skončilo v žaláři, proběhly konfiskace majetku, pražské židovstvo dostalo pokuty. Mírnost pomohla Marii Terezii zvítězit nad mnohými bývalými protivníky.

Marie Terezie se jakožto žena nemohla stát, kvůli starým sálským zákonům (podle salického práva se následnictví předávalo výhradně v mužské linii), císařem Svaté říše římské, nicméně její manžel František Štěpán Lotrinský ano. Neváhala a vydala na zajištění jeho volby nemalé finanční prostředky. Je úsměvné, že si, z valné většiny, tyto prostředky vypůjčila právě u Františka Štěpána. Zapojila všechny diplomatické rejstříky a zajistila, aby se od korunovačního města Frankfurtu drželi v uctivé vzdálenosti Francouzi se svým vojskem. 15. září tak šest kurfiřtů ze sedmi zvolilo Františka Štěpána Lotrinského císařem Svaté říše římské. Slavnostní korunovace se zúčastnila i Marie Terezie.

Dohodou mezi Rakouskem, Saskem a Pruskem, uzavřenou v Drážďanech, byly formálně skončeny dvě války o rakouské dědictví. Pruský král se, jakožto sedmý volitel císaře Svaté říše římské, zavázal uznat Františka Štěpána Lotrinského za císaře, za což si udržel vládu nad Slezskem. Sasko bylo nuceno zaplatit Prusku milion říšských tolarů reparací. Celkově dohoda pouze potvrdila předchozí stav a separátní smlouvy.

Během svého panování uskutečnila Marie Terezie několik hlubokých reforem státu. Chtěla především posílit vojsko, k čemuž potřebovala peníze. Získávala je různě, ale hlavním zdrojem byly daně. K jejich řádnému odvádění potřebovala vytvořit nejen spolehlivou evidenci a zbavit stavy kontroly nad tímto zdrojem příjmu, ale také výrazně zlepšit životní podmínky širokých vrstev obyvatelstva. Toto vše mohli provést pouze školení, státem placení a státu oddaní úředníci. Pro jejich výchovu byl vytvořen zcela nový školský systém. Reformy pronikly snad do všech sfér veřejného života. Přestalo se mučit při výsleších, církevní správa se podřídila záměrům státu, zřídila se gubernia, kontrolovaly se poměry na jednotlivých panstvích, snížil se počet církevních svátků a byl podporován obchod a řemesla.

Marie Terezie byla zbožná žena. Velmi vážně brala desatero, především nesesmilníš. Ve Vídni v té době ale působilo více než deset tisíc prostitutek. Ediktem ze 17. července proto ustanovila vlastní soudní pravomoc pro mravnostní komisi, založenou již roku 1560, s jejíž pomocí zamýšlela udržet na uzdě pohoršlivé chování – prostituci nebo lásku ke stejnému pohlaví. K tomu jí vedly nejen náboženské důvody, ale i lékařské a státní argumenty. Ve Vídni řádila syfilida a žilo mnoho nemanželských dětí. Tedy těch, které přežily utajený porod a nebyly zabity přímo při něm, což byla tehdy běžná praktika. Stejně nemilosrdné jako nemoc sama, byly i metody jejího léčení a potírání ze strany státu. Léčba rtutí, bičování, uřezávání uší, holení hlav a natírání térem těch prostitutek, které nakazily svého zákazníka, nucené sňatky nebo odsun do Banátu.

Marie Terezie se nikdy nevyrovnala se ztrátou Slezska a nikdy si nehodlala připustit jeho definitivní ztrátu. Postupem času si ale uvědomovala, že Prusko je možné porazit jen s jiným vojenským partnerem, kterým se měla stát Francie. Navíc nedokázala odpustit zradu Anglie, která ji prakticky donutila podepsat mírovou smlouvu, v níž se definitivně Rakousko zříkalo Slezska výměnou za mír. Hlavním důvodem, proč se chtěla spojit s Francií byl fakt, že pokud by se jí to podařilo, Prusko by ztratilo svého důležitého spojence. Jednání začala v říjnu roku 1750 a táhla se až do roku 1755, kdy začala první velká, nicméně tajná jednání mezi Francií a Rakouskem.
číst více

Manželka Josefa II. Isabela Parmská porodila po dlouhých a silných bolestech zdravou holčičku, které dal v té době velkovévodský pár jméno po babičce – Marie Terezie. Vnučka Františka Štěpána Lotrinského a Marie Terezie však nežila příliš dlouho, zemřela v osmi letech, roku 1770. Pro Františka Štěpána Lotrinského to bylo jediné vnouče, kterého se dožil. Marie Terezie i František Štěpán byli po porodu „trochu“ rozladěni, protože očekávali vnuka, dědice rodu.

V důsledku Sedmileté války došlo v Habsburské monarchii k velké potřebě hotových peněz. Bylo nutné vyplácet vojáky, hradit jejich ubytování a stravu, nakupovat základní vojenské potřeby apod. Díky tomu byly v oběhu doslova stovky tun mincí nejrůznějších hodnot. A tak byly vydány první papírové peníze. V češtině se jim říkalo bankocetle, což bylo odvozeno od německého slova „Bankozettel“, tedy „bankovní lístek“. Šlo de facto o jakési úrokované státní obligace, kdy při předložení bankocetle v bance či jakékoliv státní kase, tato vyplatila v termínu, vypsaném ručně na bankocetli, příslušný obnos v hotových (kovových) penězích plus příslušná procenta (většinou šlo o 5%). Soukromníci bankocete přijímali velmi neradi, protože jimi nebylo možno zpočátku platit jiným soukromníkům, ani je použít jinak, než ve státní kase.

Habsburská monarchie se v druhé polovině roku 1762 ocitla na konci se svými ekonomickými a vojenskými silami a byla nucena poté, co se rozpadlo spojenectví s Ruskem, Švédskem a Anglií zahájit mírová jednání s Pruskem. Sasko převzalo roli prostředníka jako spojenec Habsburské monarchie. Jediným problémem bylo Kladsko. Habsburská monarchie chtěla pevnost za všech okolností udržet a dokonce nabídla Prusku převzetí slezských dluhů a vzdání se habsburského nároku k titulu vévody Slezského. Prusko však bylo neoblomné a kraj s pevností zůstal jemu. Mírová smlouva byla ratifikována Pruskem 21. února a Habsburskou monarchií 24. února 1763.

Jako místo svatby arcivévody Leopolda se španělskou princeznou Marii Ludovikou byl vybrán Innsbruck, i přes protesty Františka Štěpána, který nesnášel hory, protože právě v nich měl nejhorší ataky melancholie. Marie Terezie si ale prosadila svou. Rodina se do Innsbrucku odstěhovala i s celým dvorem. Stěhoval se nábytek, koberce, nádobí a mnoho dalšího. Oslavy byly naplánovány na několik týdnů, bohatě se stolovalo a pilo, jedna galavečeře stíhala druhou. 17. srpna si začal František Štěpán stěžovat na bolesti na prsou. O den později doprovázel Josef II. svého otce do divadla a při návratu dostal František Štěpán mrtvici na jedné z chodeb. Udělalo se mu špatně, klesl synovi do náručí, ten jej položil na lůžko jednoho ze sloužících a na něm František Štěpán Lotrinský vydechl naposledy.
číst více

Po smrti manžela učinila Marie Terezie ze svého syna Josefa II. „jen“ spoluvládce, ačkoli si přál stát se vládcem neomezeným. Špatný hospodářský stav monarchie i nová filosofie osvícenství přinutily Marii Terezii ke změnám. Tereziánské reformy přispěly jak k centralizaci, ale také k byrokratizaci habsburského soustátí. Některé z reforem budily úsměv, např. vydané nařízení ohledně hubení vrabců v českém království kvůli zvýšení úrody obilí, poddaní byli povinni odvádět úředníkům vrabčí hlavy, jiné vedly k rozhořčení obyvatel, např. předpisy o pohřbech, kdy bylo stanoveno, jak dlouho a jakým způsobem může být držen smutek. Další reformy zase položily základ moderního zákonodárství, na kterém spočíval český právní řád až do roku 1950.

Přes veškeré požehnání dětmi si Marie Terezie dělala neustále starosti o budoucnost dynastie. Její prvorozený syn Josef neměl mužského potomka, druhý syn zemřel roku 1761 v pouhých šestnácti letech, Maxmilian se stal duchovním a Ferdinand Modenský se ještě neoženil. Podle platných pravidel byl proto k nástupnictví předurčen Josefův bratr, velkovévoda Leopold Toskánský, který měl ale do 14. února pouze dceru. Ten den se v císařském dvorním divadle hrála sentimentální Clementine. Diváci s napětím sledovali děj, když z pozadí zaduněly hlasité kroky, dveře do dvorské lóže se rozletěly a obecenstvo spatřilo Marii Terezii v noční košili, jak se právě naklání přes zábradlí. Širokým vídeňským dialektem zvěstovala: „Poldík má kluka a akorát na můj svatební den, ten je teda galantní“. Vypukl jásot.
číst více

Nizozemský lékař Jan Ingenhousz naočkoval na van Swietenův návrh tři děti Marie Terezie neštovicemi. Vzor císařské rodiny způsobil, že se váhající přestali tolik obávat a na zámku Hetzendorf se tak šlechtickým dětem naočkovávaly živé viry neštovic lidského původu. Jednalo se o nebezpečnou proceduru, které leckterý nešťastně naočkovaný podlehl, ale skrývala se za ní naděje. Mnohem méně nebezpečná Jennerova metoda, která spočívala v naočkovávání virů kravských neštovic, tenkrát nebyla známa. Na náklady dvora mohly naočkované děti zůstat čtyři týdny na zámku, kde jim byla poskytována lékařská péče. Marie Terezie za dětmi sama pravidelně docházela, pořádala pro ně malé slavnosti a loterie a obdarovávala očkované tolarem.

Poslední předosvícenský trestní zákoník, který platil i v českých zemích, byl vyhlášen ve Vídni a platným se stal právě 1. ledna 1770. Obsahoval již znaky moderního pohledu na trestní právo, tak, jak jej později aplikoval v Toskánsku syn Marie Terezie Leopold II. či její nejstarší syn, císař Josef II. I nadále ale obsahoval feudální přežitky. Stále přežíval celý systém krutých trestů, jako např. upalování, zahrabávání zaživa, čtvrcení a další. Také byl ponecháván velký prostor pro libovůli soudců.

Slezsko bylo ztraceno, ale objevila se možnost územního zisku na úkor slabého, rozvráceného Polska. Marie Terezie měla morální pochybnosti, dlouho to probírala sama se sebou a se svým synem. Anglického vyslance ve Vídni ujišťovala v létě 1771: „Já za sebe si nechci nechat žádnou vesnici, která mi nepatří.“ Nebyla pokrytec a její jednání určovaly čisté zásady. Jenomže zahraničně politickou agendu už neřídila. Již v roce 1769, když šlo o to obsadit do té doby k Polsku patřící Spiš a několik polských okresů hraničících s Uhrami, musela ustoupit Josefu II. Musela si nechat líbit, když jí velmoci říkaly, že zabráním těchto území dal Habsburk k dělení Polska podnět. Rusko a Prusko už se dávno dohodly a Josef II. byl zajedno s Friedrichem II.
číst více

Nejdříve byl roku 1760 zřízen Státní ústřední úřad pro školství. Aby bylo možné zajistit dostatek dostupných knih pro plošnou výuku, vzniklo roku 1772 Nakladatelství německé školy. Čtvrtina vytištěných knih byla poskytována bezplatně chudým dětem. Zejména během posledního desetiletí své vlády se Marie Terezie důrazně snažila pečovat o školství, které se do té doby nacházelo v církevních rukách. Byla vytvořena síť bezplatných obecných škol přístupných každému dítěti. Všeobecnou povinnou školní docházku zavedla Marie Terezie 6. prosince 1774.
číst více

Ve výroční den úmrtí Františka Štěpána se stala nehoda. Při návštěvě manželova hrobu se zasekl spouštěcí mechanismus a Marie Terezie tak spadla ze sedadla, ve kterém byla spouštěna do krypty. Poté prohlásila: „František si mě chce zadržet“.

15. října roku 1780 vydala Marie Terezie opatření v souvislosti s poslední vůlí, ve kterém bohatě pamatovala na chudé. 8. listopadu se silně nachladila při honu na bažanty. 21. listopadu se kašel a úzkost zhoršily. V noci z 26. listopadu na 27. listopadu se dojemně rozloučila se synem Leopoldem a jeho manželkou a ráno 28. listopadu přijala poslední pomazání. 29. listopadu se slovy „Děkuji, to už je jenom, abyste mě udrželi naživu, to už brát nebudu,“ odmítla léky. „Jsem připravena, nechť je mi vítána,“ pronesla. Kolem deváté večer se s trhnutím zvedla ze svého křesla a zapotácela se několik kroků k lenošce, kde se zhroutila. Josef II. poznamenal, že leží velmi špatně. „Ano“, řekla „ale na umření dost dobře“. Několikrát se nadechla a v devět hodin zemřela, zahalená do županu svého manžela. Byla uložena do hrobky po boku Františka Štěpána Lotrinského, ve společném dvojitém „manželském“ sarkofágu.