Vyčerpanost, cynismus nebo neschopnost dobít během volna baterky – to jsou jen některé příznaky syndromu vyhoření. Velmi často se skloňuje v souvislosti s pomáhajícími profesemi či právě s učitelstvím. A není se čemu divit. Pedagogové se takřka denně setkávají s řadou stresujících situací, které mohou vést až k závažnějším stavům. Jak vyhoření předejít?
Vyhoření se lidem v pedagogických profesích nevyhýbá, a proto je dobré se před ním mít na pozoru. „Učitelé nejčastěji uvádějí, že zásadní zátěží je pro ně míra odpovědnosti, kterou mají za vzdělávání žáků. Následuje nízká společenská prestiž, nízké finanční ohodnocení, přemíra administrativy nebo třeba vysoký počet dětí ve třídách,“ vysvětluje Markéta Švamberk Šauerová, psycholožka a speciální pedagožka.
Roman Göttlicher, učitel dějepisu a občanské nauky na střední škole, si prošel syndromem vyhoření v jiné profesi předtím, než se vrátil po letech do školství. Zpětně hodnotí, že stav přicházel velmi postupně. Projevy pociťoval roky a pomalu se stupňovaly. Pracovní úkoly ho vyčerpávaly stále více. Když končil víkend, pociťoval nervozitu a bušilo mu srdce, že bude muset do práce. „Kolegové a kamarádi mě upozorňovali, že se se mnou něco děje. Ale já měl pocit, že mám vše pod kontrolou. Oponoval jsem jim, že mám psychoterapeutický výcvik a přesně vím, jak to chodí,“ směje se. „Byl jsem neustále unavený a práci jsem začal přímo nesnášet. Ale byl jsem přesvědčený, že to zase přejde. Že musím zatnout zuby a překonat to.“
Pro Daniela Pražáka, učitele přírodních věd a popularizátora učitelství, bylo jedním z varovných signálů to, že se přestal těšit do práce. „Všechno bylo negativní a radost mi nedělaly ani jednoznačně pozitivní situace ve škole. Občas jsem při hodině slyšel sám sebe říkat věci, které bych si myslel, že nikdy neřeknu,“ popisuje. Následovaly problémy se spánkem a zdravotní potíže. „Trvalo to delší měsíce. Cítil jsem se jako plná knihovna, do které se snažíte nacpat další knížku a nejde to,“ dodává.
Osobnost jako zásadní faktor
I přes relativně dlouhý seznam stresorů jsou někteří učitelé odolnější než jiní. Lépe se se zátěží vyrovnávají, zůstávají optimističtí, jejich práce je těší. „Zásadní význam v této situaci hrají osobnostní předpoklady. Nevýhodou bývá perfekcionismus, vysoká sebekritičnost, nízká flexibilita, nerozhodnost, a i když to možná řadu učitelů překvapí, pak i velmi vysoké ideály, s nimiž řada do školství vstupuje,“ vysvětluje speciální pedagožka a psycholožka Švamberk Šauerová.
Výhodou naopak může být flexibilita a kreativita nebo zdravá míra sebereflexe. S ní souvisí i přiměřený pedagogický optimismus, s nímž učitel do praxe přichází. Podle Švamberk Šauerové se ukazuje, že velmi dobře snáší stres pedagogové, kteří do školství přichází z jiných, zejména manažerských profesí.
Prevencí může být i diskomfort nebo protažení
Jako prevenci syndromu vyhoření lze doporučit například pohyb, ideální je svižná chůze během procházek přírodou. Při nich je důležité všímat si okolí. Pozorovat listy, proměny přírody, všímat si vůně vzduchu. Koho nebaví chůze, může vyrazit na kolo, in-line brusle nebo cokoli jiného, co ho baví a bude se u toho hýbat. A využít se dá také pravidelné cvičení v kabinetu, sborovně a prakticky kdekoli, kde je k tomu vhodné místo a čas. Náladu dokážou zvednout už protahovací cviky na židli, u skříně nebo u zdi.
Výrazně pomoci pak mohou i zdánlivé drobnosti, například setkávání s přáteli, aniž by se probírala učitelská témata. Ve škole není na škodu zpomalit tempo: zvolnit krok, nadechnout se před uchopením kliky, povšimnout si vlastního tělesného postoje a vzpřímit se nebo začít mluvit hlubokým hlasem.
Odolnost lze trénovat rovněž vystavením se drobným diskomfortním situacím. Je pro vás například důležité mít hotové nejprve všechny povinnosti a pak si teprve dovolíte odpočívat? Zkuste to někdy obrátit. „Dal jsem si třeba úkol postupně zhlédnout seriál, který nesouvisel s žádnou z mých prací. Také pomáhají drobná cvičení, jako je například psaní deníku vděčnosti, nebo dávání si ‚majáků‘, tedy věcí, na které se můžeme těšit,“ vysvětluje Daniel Pražák.
Oba učitelé, kteří se se syndromem vyhoření potýkali, vyhledali odbornou pomoc ve formě terapie a supervize. Na tom, co je dobré nezanedbávat, se shodují. „Terapie mě přivedla na to, že je opravdu potřeba mít odpočinek jako jednu z priorit. Není to něco, na co má zbývat čas. Snažím se být si vědom toho, že ležení na gauči s kočkou a sledování mývalích memes je také součást pracovního času a podmínka pro to, abych dobře fungoval,“ popisuje Daniel Pražák. S tím souhlasí i Roman Göttlicher. „Vyhradit si dostatek času na odpočinek je něco, co bych společně se supervizemi a praktikováním všímavosti (mindfulness) doporučil každému učiteli,“ dodává.
Jednoduché techniky, které pomohou
Pokud už stres v nějaké situaci cítíte, je dobré naučit se techniky, které mohou pomoci s jeho zvládnutím. V první řadě se jedná o práci s dechem. Základem je zaměřit se na vědomé dýchání, tedy provádět dlouhý nádech nosem a pomalý výdech ústy. Pomocníkem může být též takzvané trojúhelníkové nebo čtvercové dýchání. „Začněte opět pomalým a hlubokým nádechem nosem, pak zadržíte dech a následuje pomalý a hlukový výdech ústy. U čtvercového dýchání pak děláte pauzu ještě před dalším nádechem, tedy máte nádech, pauzu, výdech a pauzu,“ vysvětluje Švamberk Šauerová.
Práce s dechem ale není to jediné, zapojit jde celé tělo. Při technice zvané hadrová panenka by mělo být snahou v jakékoliv poloze vyvolat představu hadrového panáka, který má uvolněné všechny končetiny. Jde o rychlou a nenáročnou relaxaci. Uvolnit se lze i při vizualizaci. „Principem této techniky je vyvolání představy něčeho příjemného, kdy vám bylo dobře. Tato technika se hodí více například do kabinetu, do místa, kde jste sami a můžete pro vyvolání představy i zavřít oči. Snažíte se představu vykreslit do sebemenšího detailu, jako byste daný obraz chtěli ‚popsat‘ malíři, aby tuto představu věrně zachytil na plátno,“ popisuje Švamberk Šauerová.
Jak pracovat se svými emocemi a jak vůbec rozumět tomu, co cítíte při výuce i mimo ni? Jak na emoční ventil? Přečtěte si článek o emocích v učitelství.
Využít se dají také pomyslné „záchranné brzdy“, jakou je technika stop, která se využívá při akutním stresu. Principem je říci si jakoukoli formulku k zastavení. Může to být obyčejné stůj, stop a podobně. Následuje vědomý nádech a výdech, klidně i několikrát, a pak pokračování v započaté činnosti, ale pomalejším tempem. V jakémkoliv okamžiku lze také zaměřit pozornost na nějaký neutrální podnět – roh lavice, list květiny, obrázek na nástěnce. Plně se na daný podnět soustředit a všímat si drobností, například počítat žilky na listu květiny.
Tyto techniky mohou být součástí cesty, jež učitelům pomůže syndromu vyhoření předejít. Pokud si jím pedagog už jednou projde, je dobré podniknout konkrétní kroky, aby se mu vyhoření nevracelo. „Jednou si už tělo řeklo, že to nejde, a pak už s tím nešlo nic dělat. Později jsem se začal učit hlídat signály, které tomu předcházejí a u nichž jde situaci podchytit dříve, než je úplně pozdě. Nedá se říct, že by se mi to dařilo úplně vždy, ale posun vidím,“ uvádí Daniel Pražák. Roman Göttlicher zmiňuje, jak důležité byly pro to, aby nevyhořel znovu, terapie a supervize. „Člověk si díky tomu uvědomí, co za tím je a co je potřeba změnit. Třeba zapracovat na svém perfekcionismu, tendenci k přebírání odpovědnosti nebo snaze vyhovět za každou cenu. Sám na sobě vnímám, že jsem to překonal, ale musím o sebe pečovat a hlídat se. Není to jednou provždy pryč,“ zakončuje.
