Po smrti Zikmunda a náhlém konci rodu Lucemburků nastalo v českých zemích relativní bezvládí , tedy pokud nepočítáme krátkou vládu Albrechta II. Habsburského a Ladislava Pohrobka. Vůdce východočeských kališníků Jiří z Poděbrad reagoval na rostoucí sílu papežství a reálné možnosti restaurace poměrů tím, že uskutečnil asi nejdokonalejší akci v historii českého vojenství a obsadil Prahu. Záhy sjednotil všechny husitské směry v zemi a byl zvolen zemským správcem.
Jediný muž na českém trůně, který nepocházel z panovnického rodu, posílil vliv nižší šlechty a královských měst a pokusil se jako první sjednotit Evropu. Po smrti Jiřího z Poděbrad byl na český trůn vybrán polský princ Vladislav Jagellonský. Nárok si na něj dělal ale i uherský Matyáš Korvín. Památkou na Vladislavovu vládu v Čechách je dodnes Vladislavský sál na Pražském hradě. Česká šlechta, zvyklá na určitou autonomii z dob Jiříka, si ale panovníka moc neoblíbila. Po jeho smrti usedl na trůn jeho syn Ludvík. Ten se na něm ovšem nestihl ani ohřát, a tak se stalo, že českým zemím začali vládnout na dlouhých 400 let Habsburkové.