Ivetu Coufalíkovou z Luhačovic potkala noční můra každého rodiče: osmnáctiletý syn Lukáš se utopil během hodiny tělocviku. Střední průmyslová škola, kde byl ve třetím ročníku, potom předvedla celou škálu toho, jak by škola v podobné situaci neměla jednat. „Úplně od toho dávali ruce pryč, dělali mrtvého brouka. To je asi to nejhorší, co může škola udělat,“ říká pozůstalá maminka.
Vzpomínáte si na ten okamžik, kdy jste se dozvěděla, že váš syn zemřel?
Úplně přesně, vidím to jako dnes. Byl pátek 21. prosince 2007, poslední den před vánočními prázdninami. Syn odešel do školy a plánoval, že cestou domů si vyzvedne na úřadě čerstvý řidičák a odpoledne nás někam vyveze. Já už jsem ten den měla dovolenou a pustila jsem se do pečení cukroví. Najednou – bylo asi 12:30 – zazvonil někdo u dveří. Když jsem otevřela, stáli tam tři policisté a ptali se mě, jestli jsem matka Lukáše Coufalíka. První, co mě napadlo, bylo, že něco provedl. Začala jsem se vyptávat a oni řekli, jestli mohou jít dál. Zrovna dorazil domů na oběd i manžel. Když jsme všichni přišli do bytu, řekli mi, ať se posadím. A oznámili mi, že můj syn je mrtvý, utopil se v Městských lázních Zlín, kam chodili se školou na plavání.
To musel být šok.
Já jsem tomu nejdřív vůbec nevěřila. Syn uměl plavat od pěti let, byl to vášnivý rybář, miloval vodu. Vůbec mi to hlava nebrala. Byla jsem přesvědčená, že se museli splést.
Co se dělo dál?
Policisté řekli, že víc neví, že celou věc vyšetřuje zlínská policie a dali nám nějaké číslo na pevnou linku. Snažili jsme se tam dovolat, ale nikdo to nebral.
Jak jste se v tu chvíli cítila?
Jednala jsem jako stroj. Spíš jsem měla strach o manžela, který má nemocné srdce. Volala jsem jeho lékaři, aby mu předepsal léky, pro případ, že by to s Lukášem byla pravda. Nakonec jsme sedli do auta a vydali se do Zlína. S manželem jsme se tak různě střídali – jeden byl na dně a druhý ho utěšoval, za chvíli zas naopak. Cestou jsme volali staršímu synovi, který byl na vysoké škole v Brně. Řekli jsme mu, že Lukáš se utopil a on brečel. Když jsme dorazili do Zlína, vyšetřovatel nám vyjádřil upřímnou soustrast a poslal nás převzít synovy věci. Když jsem viděla jeho aktovku a bundu, teprve mi to naplno došlo.
Pochybnosti o tom, jak se mohl osmnáctiletý zdatný plavec utopit, asi zůstaly.
To ano. Policisté říkali, že budou vše teprve vyšetřovat a řešit, jestli se dá vyloučit cizí zavinění. Mluvili o tom, že Lukáše hodinu oživovali. Ptala jsem se, kde je syn teď, říkali, že ho odvezli na pitvu do Olomouce. Řvala jsem, že ho chci vidět, ale už jsme ho pak nikdy neviděli.
Kdy jste se konečně dozvěděla, co přesně se synovi stalo?
Ještě celé Vánoce jsme nevěděli nic, nemohli jsme se nikam dovolat, byla to úplná černá díra. Až 27. prosince jsme se dovolali na policii a tam nám řekli, že z pitvy vyplynulo, že příčinou úmrtí bylo udušení z utonutí. Lukáš prý přeplavával bazén pod vodou a už se nevynořil. Konzultovala jsem to pak s lékaři a ti mi řekli, že příčinou mohla být hyperventilace. Když se člověk rychle za sebou zhluboka nadechuje, může se stát, že upadne do bezvědomí. Bohužel si toho nikdo nevšiml. V policejním spisu jsem se potom dočetla, že Lukáše viděla jedna plavkyně, ale myslela si, že se potápí. Teprve když plavala kolem podruhé, všimla si, že je stále ve stejné poloze, a tak informovala plavčíka. Syn byl pod vodou deset nebo patnáct minut.
Jednalo se ale o školní plavání – jak to, že si ničeho nevšiml učitel nebo učitelka?
Učitelka tam nebyla. Měla nějakou práci spojenou s plánovanou deratizací školy, a tak řekla chlapcům, ať jdou do bazénu sami, že za nimi dorazí. Na místě byl jen jen jeden plavčík – na tak velkou plochu by to určitě chtělo aspoň tři. Ze spisu vyplývá, že byla jistá pochybení jak na straně školy, tak na straně bazénu, ale verdikt státního zástupce zněl, že cizí zavinění nebylo. Syn byl dospělý a měl prý vědět, na co stačí. Tahle věta nás dorazila.
Jak se k tomu postavila škola?
Ze školy se nám nikdo neozval. My jsme se tam pokoušeli dovolat ve chvíli, kdy jsme pátrali po informacích, ale když se to konečně podařilo, řekli nám, že taky nic nevědí. Začátkem ledna jsme šli do školy převzít Lukášovy věci. Nesla jsem tam různé učebnice, které měl doma, že je věnuju škole. Chtěli po nás sedmdesát korun za klíček od skříňky a ředitel nám vyprávěl, kolik musí vyplňovat formulářů – znělo to, jako by nám chtěl říct, kolik práce mu náš syn svou smrtí přidělal. To bylo strašně nepříjemné. Když jsem později začala spolupracovat se záchrannými složkami jako laický poradce pro pozůstalé, tohle jsem hodně zdůrazňovala – že je potřeba, aby škola vyjádřila účast. Teď vím, že je v takové situaci běžné, že škola nabídne psychologickou pomoc, propojí rodinu se spolužáky, kteří se chtějí třeba rozloučit… Tehdy ze strany Lukášovy školy nic takového nebylo. Později jsem kontaktovala tělocvikářku, psala jsem jí, že bych se s ní chtěla setkat, že to pro ni musí být taky těžké. Rovnou jsem zdůrazňovala, že jí nic nezazlívám, jen jsem o tom potřebovala mluvit, ale odpověděla mi, že už všechno řekla policii a sejít se nechce. Asi měla strach, aby se to neobrátilo proti ní.
Opravdu jste jí nic nezazlívala? Možná kdyby v tom bazéně byla…
To ne, necítila jsem žádnou zlobu. Stát se může cokoli. Ale snažili jsme se, aby se pořádně vyšetřilo, co se stalo. Psali jsme i ombudsmanovi – ne proto, že bychom chtěli někoho trestat, ale aby se to neopakovalo.
Dorazil někdo ze školy na pohřeb?
Mezi svátky jsme šli vylepit parte na dveře školy. Na pohřeb, který byl na silvestra, dorazil ředitel i třídní učitelka, ale nemluvili jsme spolu. Asi po třech měsících nás přes třídní učitelku kontaktovali Lukášovi spolužáci, že by chtěli přijít na hrob. Chodí dodnes, letos to bude čtrnáctý rok, je z toho milá tradice a pro mě je to velmi silné, že i v této uspěchané době se tam každý rok před Vánoci sejdou. Někteří už mají děti, berou je s sebou, stojí tam a vykládají si, co kdo dělá. Mají z toho takový třídní sraz, to mě moc těší.
Máte zkušenost, kterou naštěstí nemá moc rodičů. Co by vám bývalo v tu dobu pomohlo, třeba ze strany školy?
V první fázi především informace – vědět co nejpodrobněji, jak se to stalo, co bylo příčinou, jak to, že tam nebyla učitelka. A potom samozřejmě nějaké projevení účasti. To by, myslím, mělo přijít i v případě, kdy by Lukáš nezemřel na školní akci, natož když se to stalo během výuky. Oni od toho úplně dávali ruce pryč, dělali mrtvého brouka, to je asi to nejhorší, co může škola udělat. A potom jsem hodně stála o to, aby škola nebo bazén udělali nějaké opatření, aby se to už nemohlo stát nikomu dalšímu.
Co vám pomohlo přežít? Vyhledala jste odbornou pomoc?
První dny se mi nechtělo žít, to řeknu narovinu. Hledala jsem nějakou pomoc a našla kontakt na SOS linku. Poslala jsem tam mailový dotaz, co si mám počít, a asi 14 dní poté mi přišla odpověď od paní doktorky Špatenkové. To byl pro mě první záchytný bod – psala, ať se nebojíme dělat to, co cítíme, ať se smějeme, brečíme, mlátíme kolem sebe. Asi čtyři měsíce po Lukášově smrti jsem četla článek o pražské organizaci Dlouhá cesta, která pomáhá pozůstalým rodičům. Moje první myšlenka byla: proč zase v Praze. Tehdy jsem vůbec neměla sílu nikam cestovat. Tak jsem je kontaktovala mailem, volali jsme si. Poznala jsem, že mluvit s někým, kdo to taky zažil, mi moc pomáhá. Zjistíte, že je normální, že krom smutku cítíte i vztek, že máte stavy, kdy máte chuť něco rozdupat. Že to, že prožíváte naprosté stavy beznaděje, neznamená, že jste blázen.
Nyní sama pomáháte rodičům, kteří ztratili své dítě. Jak jste se k tomu dostala?
Asi po tři čtvrtě roce jsem měla takový propad, nemohla jsem spát. Pořád jsem si nedokázala na spoustu věcí odpovědět, neměla jsem to v sobě uzavřené. Potřebovala jsem mluvit se záchrankou. Zkontaktovala jsem doktorku, která byla u oživování a ta mi potom dala kontakt na psycholožku. S tou jsem se sešla asi dvakrát nebo třikrát a moc to pomohlo. Myslím, že přesně rok, měsíc a den po Lukášově odchodu spadl ve Zlíně strom na dva malé chlapce. Tehdy se utvořil tým různých odborníků – policie, hasiči, lékaři, učitelé, ředitel školy, který pomáhal rodině, a ozvali se mi s tím, že jim chybí v týmu někdo, kdo to sám zažil. První schůzku týmu jsem probrečela, ale potom mě tato spolupráce začala velmi naplňovat. S Dlouhou cestou i se zlínskými záchranáři spolupracuju doteď. Jakmile se ve Zlíně stane, že zemře dítě, policisté a hasiči dávají rodině kontakty na mě. Letos to zatím bylo třeba osm rodin, které přišly o dítě vlivem neštěstí, nehody nebo třeba nemoci.
Tak mě napadá, jak je možné, že vy jste zůstali úplně napospas situaci, bez jakékoli pomoci, kdežto případ, který se stal pouhý rok po tom vašem, už se odvíjel úplně jinak. Sešel se tým odborníků, byla zapojená i škola…
My jsme měli smůlu, že se Lukáš utopil před Vánoci. A možná hrálo roli, že zřizovatelem školy je Zlínský kraj a provozovatelem Městských lázní společnost, která je stoprocentně vlastněná městem. Tam se prostě nehodilo, aby někdo nesl vinu. A tak se to celé zametlo pod koberec. Bylo to pro nás strašně těžké – byl předvánoční čas, lidi se spolu zastavovali a přáli si, ale když viděli nás, přešli na druhou stranu ulice. Báli se nás potkat, nevěděli, jak s námi mluvit. Přitom ono se nemusí říkat vůbec nic. Stačí toho člověka jenom obejmout. Aby věděl, že není sám.
Mluvila jste o své práci laického poradce pro pozůstalé rodiče. Není to vlastně strašně bolestné, znovu a znovu se účastnit toho příběhu, který jste sama zažila?
Samozřejmě. Je to neustálé jitření rány, někdy se neudržím, pláčeme spolu, držíme se, objímáme. Ale myslím, že mě to posouvá dál, když můžu pomáhat někomu, kdo je na začátku. Dává to i jakýsi smysl tomu, co se stalo nám.
Jak se cítíte teď? Za pár týdnů to bude čtrnáct let, co Lukáš zemřel…
Někdy si myslím, že už jsem nad věcí, ale stačí vidět studenty nebo zahlédnout podobnou postavu nebo aktovku, a srazí mě to na kolena. Nebo když jsou v rodině nějaké radostné události, to také bolí, že není s námi. Velmi mě dobíjí moje dvě krásné vnučky. Dřív jsem třeba řešila, jestli mám umytá okna. Teď, jakmile je venku pěkně, vezmu vnučky a jdeme ven, okna neutečou. Snažíme se žít naplno, a věříme, že je Lukin na každém kroku s námi.
Iveta Coufalíková pracuje jako skladová účetní, žije v Luhačovicích. Před vánoci roku 2007 se jí na školním plavání utopil osmnáctiletý syn. Jako laická poradkyně organizace Dlouhá cesta pomáhá rodičům, kteří ztratí své děti. Spolupracuje i s Integrovaným záchranným systémem.
Tento článek k seriálu Ochránce vznikl v roce 2021 v redakci magazínu Eduzín.
