Námět se zabývá Prohlášením československých výborů uměleckých svazů, které se zapsalo do mysli lidí pod označením „Anticharta“. Seznamuje žáky a žákyně s kampaní, kterou normalizační režim vedl proti Chartě 77 v médiích, s motivacemi umělců, kteří se do kampaně zapojili, i postoji „obyčejných lidí“, kteří tuto kampaň sledovali v médiích.
Historické myšlení: dobové perspektivy
Vzdělávací cíl / Co se žáci a žákyně učí:
Cílová skupina: ZŠ/SŠ
Časová náročnost: 90 minut
Stabilita normalizačního režimu, alespoň v prvních letech své existence, byla založena na neviditelné společenské smlouvě mezi vládnoucími elitami a „obyčejnými lidmi”, tedy drtivou většinou populace, která se nechtěla politicky projevovat. Režim vyžadoval formální projevy loajality a na oplátku nabízel sociální výhody a jistoty („sociální pohodlí”). Většina obyvatelstva se těmto poměrům přizpůsobila a výměnou za tyto jistoty rezignovala na politickou aktivitu. To umožňovalo „normalizátorům“ postupné utahování šroubů, pronásledování jakýchkoliv nezávislých iniciativ, které by v jejich představách mohly ohrozit mocenský monopol režimu. Zároveň tento rostoucí tlak vedl k semknutí lidí, kteří novou společenskou situaci nepřijali a pokusili se vůči ní vymezit. Impulzem byl relativně úspěšný protest proti pronásledování undergroundové kapely The Plastic People of the Universe v roce 1976 a také přijetí helsinských dohod zaručujících lidská práva do právního řádu Československa. V lednu 1977 tak vzniklo společenství Charty 77, které sdružilo nezávisle cítící a aktivně vystupující občany. Vzápětí se stalo terčem režimu. Na jedné straně se rozjela represe vůči signatářům a mluvčím (jeden z mluvčích prof. Jan Patočka při výslechu na StB zemřel), zároveň odstartovala mediální kampaň zaměřená na očernění příslušníků tohoto společenství, pro něž se vžilo označení disidenti. Tento námět reflektuje dvě témata – jednak otázku zodpovědnosti kulturních elit za podporu režimní normalizační propagandy a jednak postoje „obyčejných lidí“ vůči této propagandě a vůči disentu vůbec.
První hodina je vhodná i pro základní školy a zaměřuje se především na otázku svědomí umělců, kteří této kampani propůjčili svou tvář a svou popularitu. Úvodní evokační video ukazuje reflexi této kampaně a objevují se v něm i dobové záběry (pokud to časová dotace umožňuje, můžeme pustit i část projevu Jiřiny Švorcové, viz Databáze Normalizace – Oficiální umění na webu Dějepis v 21. století). Další zdroje se věnují odpovědnosti umělců a mravním dilematům, kterým byli v důsledku tlaku režimu umělci vystaveni.
Druhá hodina se zaměřuje na práci se svědectvími pamětníků, jež se dílem vztahují ke kampani, ale dílem reflektují i postoje „obyčejných lidí“ vůči disentu. Je třeba si uvědomit, že tyto postoje byly široce diferencované a jsou i dnes předmětem diskusí mezi historiky, nelze tedy zvolené prameny považovat za jediné reprezentanty „obyčejných lidí“ vůči disentu. Většina historiků i sociologů se nicméně shoduje v tom, že ze strany „obyčejných lidí“ mohl disent čerpat maximálně opatrné sympatie, nikoli však přímou podporu. Pokud se rozhodnete zařadit i druhou hodinu, pokuste se žáky povzbudit k tomu, aby sehnali ve svém okolí formou oral history nějakou vzpomínku na kampaň „Anticharty“ a vztah „obyčejných lidí“ k disentu.
První hodina
FÁZE 1 – Evokace: „Když to podepsal i Kája…”: cca 10 minut
Rozdáme žákům a žákyním pracovní list I. Pustíme evokační ukázku ze 4. dílu seriálu Volha (r. Jan Pachl, 2023), která uvozuje téma tzv. Anticharty. Následně s žáky a žákyněmi reflektujeme celou situaci. Reflexe slouží zároveň ke zmapování prekonceptů a toho, co žáci a žákyně o tématu už vědí.
FÁZE 2 – Kontextualizace: cca 10 minut
V další fázi je třeba zasadit dehonestační kampaň režimu do širších historických souvislostí. Jako východisko může posloužit časová osa, na které demonstrujeme základní chronologii a na ni navázané schéma, jež přibližuje základní pojmy.
Fáze 3 – Práce se zdrojem 2: cca 10 min.
Analyzujeme ukázku z televizního filmu P.F. 77 (r. Jaroslav Brabec, 2003), která zachycuje dva populární umělce, kteří diskutují o tom, jak se postavit k příkazu režimu podpořit mediální kampaň k „Antichartě“.
Fáze 4 – Práce se zdrojem 3: cca 10 min.
Následně pracujeme se svědectvím disidentky Dany Němcové, v němž Němcová hodnotí dobové postoje herců, kteří se propůjčili k režimní kampani. Na závěr první hodiny zreflektujeme výstupy žáků a žákyň. Zde můžeme námět ukončit. Pokud bychom chtěli pokračovat i další hodinu se svědectvími „obyčejných lidí“, můžeme zadat domácí úkol, aby se žáci a žákyně zeptali pamětníků (lhostejno jestli v rodině či mimo ni), zda registrovali kampaň ohledně „Anticharty“, jak ji hodnotili a jak se na celou věc dívají dnes. Pokud zbyde čas, lze využít i svědectví zpěvačky Evy Pilarové, která své vystoupení v rámci kampaně hodnotí s odstupem času kriticky, viz rozhovor s Pilarovou na webu Paměť národa.
Druhá hodina
Fáze 5 – práce se zdroji 4, 5, 6: cca 20 min.
Druhou část námětu věnujeme postojům „obyčejných lidí“ vůči této režimní kampani. Rozdáme žákům a žákyním pracovní list II. Budeme pracovat se zdroji 4 (jak reagovali „obyčejní lidé“ přímo na kampaň), 5 a 6 (svědectví z dělnického prostředí o vztahu dělnictva k disentu). Alternativně můžeme místo zdrojů 5 a 6 použít vzpomínky, které v rámci domácího úkolu získali žáci a žákyně od pamětníků.
Fáze 6 – Reflexe výstupů a shrnutí tématu: cca 20 minut
V závěrečné fázi celého dvouhodinového námětu bychom měli shrnout, co byla tzv. Anticharta, jaké důvody vedly umělce k účasti na této kampani a jak se vůči této kampani (a vůči celému disentu) stavěli tzv. obyčejní lidé.
Zdroj 1: „Když to podepsal i Kája…”
zdroj: Volha, 4. díl (r, J. Pachl, 2023)
Zdroj 2: „Anticharta“ očima významných umělců
zdroj: P.F. 77 (r. Jaroslav Brabec, 2003) https://zdroje.dejepis21.cz/katalog/anticharta/
komentář: Film pojednává o herečce Ludmile Damiánové, která čelí dilematu, zda se zapojit do režimní kampaně proti Chartě 77, nebo tuto kampaň odmítnout. Na jedné straně stojí její rodinný původ (otec byl legionářem) a lidská slušnost, na straně druhé kariéra jejího jediného milovaného syna. V ukázce diskutuje se svým kolegou Viktorem (Oldřichem Lipským) o tom, zda nabídku přijme či nikoli.
Zdroj 3: Vzpomínka Dany Němcové na „Antichartu“ (2021)
NĚMCOVÁ, Dana. „Děj se co děj, nemáte se čeho bát...“. Vydání první. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2021, s. 105
komentář: Dana Němcová (1934-2023) patřila k významným postavám disentu. Byla signatářkou Charty 77 a jednou z jejích mluvčích. Dvakrát byla za své názory a postoje vězněna. Ukázka z memoárů ilustruje postoj disidentů k hercům, kteří se propůjčili k režimní kampani proti Chartě.
Zdroj 4: Charta 77 očima ostravských dělníků (1977)
zdroj: Mluvčím Charty 77 – Signatářům. Přijetí Charty 77 v Ostravě. 5. 3. 1977, Kavín Ludvík, ABS, sbírka Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-33766 MV, 11. část, s. 215
komentář: Ukázka pochází ze spisu, který si Státní bezpečnost vedla na osoby okolo Charty 77. Autor textu Ludvík Kavín, jeden z prvních chartistů, informuje ostatní osoby okolo iniciativy, jak byla Charta přijata v místě jeho bydliště. Neutěšené poměry rodiny po signování Charty vyústily v její odchod do Rakouska, které otevřelo všem ohroženým chartistům své hranice.
Zdroj 5: K. W. (1941) o Chartě 77 a vztahu k opozici (2009)
zdroj: VANĚK, Miroslav: Obyčejní lidé. Pohled do života tzv. mlčící většiny, Životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence, Academia, Praha 2009, s. 678
komentář: Svědectví pana K. W. zaznamenali historici z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (ÚSD) v rámci projektu mapujícího paměť „obyčejných lidí”, tedy lidí, kteří aktivně nepodporovali režim, ani se vůči němu aktivně nevymezovali.
Zdroj 6: J. J. (1946) o politické opozici před rokem 1989 (2010)
zdroj: VANĚK, Miroslav: Obyčejní lidé II, Praha 2010, s. 363–364
komentář: Svědectví pana J. J. z projektu ÚSD bylo zaznamenáno historiky z ÚSD v rámci projektu mapujícího paměť „obyčejných lidí”.
